o. s. M. J. z Husince

Doba národního obrození se svou snahou o znovunabytí národního povědomí se stala velmi významnou pro uchování Husovy světničky v podobě, kterou nám v podkapitole 1.3.5 popíše například pan Bohuslav Kukačka, jehož popis objektu a interiérů z roku 1930 je velmi podrobný. Jen ztěží bychom o této památce dnes mluvili, nebýt významného počinu pana Prof. Cimrhanzela, který si v roce 1873 světničku pronajal, aby ji zachránil před úplným zničením. Svou roli možná sehráli i výpovědi českých velikánů, Jana Nerudy nebo Aloise Jiráska, ve kterých návštěva Husovy světničky zanechala spíše rozporuplné dojmy, jež neváhali publikovat na veřejnosti.
Doba národního obrození pak odstartovala více jak stoletou éru, ve které mnoho významných osobností našeho národa stanulo v Husovo světničce a chtělo čerpat atmosféru památného místa. Kromě prostých lidí mezi nimi najdeme vědce, umělce i politiky. Byly mezi nimi – Jaroslav Vrchlický, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, František Ondříček, Eliška Krásnohorská, národní umělec Eduard Haken, Dr. Karel Sladkovský, Karel Sabina, Karel Klostermann a mnozí další. Návštěvnost Husovy světničky pokračovala i ve 20. století, kdy ji shlédl například kosmonaut Vladimír Remek, generál Ludvík Svoboda, Dr. Zdeněk Nejedlý, novodobí prezidenti Václav Havel a Václav Klaus a jiní významní lidé. Každý z nich by mohl podat vlastní výpověď o osobních dojmech z návštěvy Památníku Jana Husa a zejména Husovy světničky, která si již po staletí zachovává svou osobitou atmosféru.

Konec 19. a počátek 20. století s sebou přináší kromě navštěvování významných míst naší vlasti i nový fenomén – výstavbu pomníků a památníků. Osobnost Jana Husa nemohla být opomenuta, a tak se prakticky po celé republice instalují sochy a sousoší našeho velikána. První Husův pomník byl zbudován v Jičíně roku 1872 Antonínem Suchardou. Kromě pražského pomníku zbudovaného v roce 1915 po spletité historii, se považují za nejhodnotnější sochy a sousoší od autorů Františka Bílka (v Kolíně z roku 1912 a Táboře z roku 1928) a dva pomníky od Ladislava Šalouna (v Hořicích z roku 1911 - 1914 a v Libáni u Jičína z let 1923 - 1925).1 Poměrně složitou historickou anabázi ohledně instalace Husova pomníku zažívala samotná Praha, která ve své době vyvolala celonárodní polemiku, kterou nám popisuje Z. Hojda ve spise Pomníky a zapomníky.
Husovu pomníku v Praze předcházelo zbudování nejméně 19 soch na českém venkově, z nich největší část byla instalována ve východních Čechách. Ladislav Šaloun, který je autorem sousoší, se snažil o ztvárnění Husa jako nejvyššího symbolu českých dějin, což dokládá i Šalounova teze: „Hus znamená pro nás nejvyšší vzepětí duchovní i tělesné naší mohutnosti, lesk i slávu našich dějin i smrtelný téměř pád, ...“ Husův pomník by zřejmě však vůbec nebyl vystavěn, nebýt politické aféry vyvolané Karlem Schwanzenbergem, který se při řešení otázky umisťování pamětní desky s Husovým jménem na nové budově Zemského muzea vyjádřil hanlivě na adresu husitů. Na jeho prohlášení reagovali mladočeši založením Spolku pro postavení pomníku Mistra Jana Husa, v jehož čele stál Vojta Náprstek. V roce 1891 byla vypsána první soutěž na pomník, ve které zvítězil návrh Vilíma Amorta koncipovaný na Malý rynek na Starém Městě. Nesouhlas s vybudováním pomníku se ozýval nejen z katolické strany, ale i z Vídně, dokonce ani česká strana nebyla za jedno, a tak se návrh odložil stranou. V druhé polovině 90. let 19. století se pomýšlelo na vybudování pomníku na Staroměstském náměstí a tak byla vyhlášena nová soutěž, která měla větší účast než první. V lednu 1901 byl vyhlášen jako vítězný návrh autorské dvojice Ladislava Šalouna a Antonína Pfeifera. Tím však spory zdaleka nekončí, ba přímo naopak. Nastává veliký spor o vhodnosti lokality, do které měl být pomník o velikosti 900 m2 umístěn. Návrhy se liší – K. B. Mádr by pomník umístil raději na Betlémské náměstí, dokonce ani sám autor Šaloun nepovažuje Staroměstské náměstí za nejvhodnější, především z estetického hlediska. Do hry o pomník vstupuje také nová umělecká porota s pravomocí poradního orgánu spolku, která má za úkol dohlížet na konečnou realizaci celého monumentu. Záhy se dostává do střetu se samotným autorem, který již má nové plány pro sousoší – chce zobrazit Husa jako „ztělesnění nejvyšších ideových snah národa“. Svůj postoj k Husovi později shrnul: „Můj Hus není osoba reální, nýbrž obrovský, duchovitý zjev.“ a dále: „Musí budit a volat český lid k sebevědomí ..., ukazovat k ideálu vyššího života národního.“
Definitivní model pomníku je schválen v dubnu 1910. Pomník vyrobila brandýská kovolitecká firma Srpek. Slavnostnímu odhalení pomníku v den 500. výročí upálení Jana Husa zabránila však válka, a tak byl pomník v tichosti odevzdán veřejnosti za konání uzavřených shromáždění. Pražané však i potichu demonstraci vykonali a obklopili celý monument květinami. Až v roce 1926 byly na pomník doplněny nápisy.
S podivem, ale zároveň s pochopením vidíme, že osoba Jana Husa se stává vhodnou ikonou pro snahy o národní sebeuvědomění. Agitační způsoby se ve svém důsledku prakticky neliší v době vzniku republiky od obnovy po 2. sv. válce a v období normalizace, jak si ukážeme v následujících kapitolách.2

Průvodcovská činnost v Husinci a snahy budování pomníků jsou však jen jednou z mnoha forem podoby úcty k národním hrdinům.

Veselá, M. Památník mistra Jana Husa v Husinci – příprava nové expozice

---
Použité prameny a literatura:
Hojda, Z. Filozoficko-dějinné představy Ladislava Šalouna a pomník Mistra Jana Husa na Staroměstkém náměstí. In: Husitský Tábor, číslo 4, rok 1981, str. 209
Hojda, Z. Pomníky a zapomníky, Paseka Praha 1996, str. 79 - 91
Veselá, M. Památník mistra Jana Husa v Husinci – příprava nové expozice. České Budějovice 2008. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta, str. 25-28