o. s. M. J. z Husince

Mezi význačnými osobnostmi tzv. předchůdců Husových, či jeho současníků, objevuje se výrazná a výjimečná postava Petra Chelčického. Ten, kromě svých originálních myšlenek a svérázného učení proslavil se i tím, že se svými názory pronikl daleko za hranice Čech.

Nebyl obdařen vysokoškolskými grady i když se s pražskými mistry setkával. Zůstával po celý život sedlákem a písmákem. Spřátelil se s táborskými teology, které měl rád, i s předním ideologem Mikulášem z Pelhřimovy (biskupcem), s nímž se sešel na hrázi rybníka k památné disputaci, jež vešla do dějin. Rozumovali spolu o svátosti oltářní i o přítomnosti Kristově v této svátosti. Chelčický se klonil k remanenci.
Bojuje perem a svými promyšlenými názory brojil proti nespravedlivým řádům a úředníkům hlásaje, že ďábel prý posadil na úřady své údy, lidi pyšné, kteří lidem neslouží a Boha se nebojí. Jeho kredem byla poslušnost Boha více než lidí. Proto klade důraz na řády Boží. Píše: „Kdo v Boha věří, má jeho za svého krále a Pána míti, jemu se poddati v plném poslušenství a pokloniti všechno tělo i ducha k plnění jeho přikázání.“
Věděl i on, jako i Matěj z Janova, že stát a společnost založená na násilí se nedá sloučit s křesťanstvím. Proto zavrhoval každé zotročování, násilnosti a dokonce trest smrti.
Známý je jeho názor uvedený v díle SÍŤ VÍRA – kde uvádí, že síť Kristova byla potrhána (křesťanství pokaženo), když do ní vešly dvě ryby veliké – papež Silvestr a císař Konstantin. Tento názor aplikuje i na české poměry v duchu milíčovského radikalismu a obrací se proti Zikmundovi (i Albrechtovi), kteří podle něho slouží Antikristu.
Jindy mluví o rotách, tj. o vládnoucích třídách a řádech. Zde nejdále došel v názorech v traktátu O TROJÍM LIDU, kde uvádí a podává ostrou kritiku křesťanské církve. Odchyluje se od současného učení o třech stránkách církve (v souladu s tehdejším společenským nazíráním, dokonce i Wicklefovým) kde jde o rozdělení na kněze, pány a lid. To je mu neslučitelné s Boží láskou, neboť Bůh miluje všechny stejně. Zamítá tehdejší zřízení a učení o státu a moci světské. Ke všemu se staví kriticky, uznává jedinou a naprostou autoritu – KRISTA, který mluví k nám z Nového zákona. Proto PÍSMO je mu nejspolehlivější autoritou. Usiluje o křesťanství ryze duchovní, zbaveného světského nánosu, moci, zla a násilí. Zavrhuje války a boje a je v tom předchůdcem všech pozdějších snah nenásilné cesty k dosažení ideálů svobody a pravého lidství.
Pochopitelně, že těchto originelních myšlenek Petrových musela si všimnout i cizina. Chelčický je bezesporu evropský myslitel sui generis.

Připomeňme si alespoň 1 hlas ze západní zóny evropské kultury, hlas přítele našeho národa za 1. svět. války a pokračovatele Františka Palackého, historika Arnošta Denise:
Ernst Denis oceňuje, že Chelčický beze lsti, bez nároků vědeckých, bez lichých slov, ale zasvěceně vzdělává církev – jak píše „silou čisté duše“. V době, kdy se rodí tolik názorů a učení, dovede v této spleti být moderní, originelní, původní, že se jeho myšlenky shodují s nynějšími poměry tak znamenitě, že v něm poznáváme a spatřujeme skutečného revolucionáře. A Chelčický byl náš největší revoluční duch. Denis uvádí, že Chelčický své názory vyjadřuje jadrně, přesně a pevně. Opírá se o evangelium a v době evropských zápasů, jichž se zúčastňovala i církev, v žádném případě nepřipouští utíkat se k násilí proto, aby pravdě bylo zabezpečeno vítězství.
Denis soudí, že Chelčický je větším křesťanem než teologem. Poznamenává, že: ...jen srdce zbožné a život čistý se líbí Hospodinu, nikoli učená kasuistika. Tím se stává Chelčický pokračovatelem Milíčovým, Matěje z Janova, Štítného i M. Jana Husa.

Zdá se ovšem, že daleko většího vlivu dosáhl na východě Evropy, v oblasti byzantské a zvláště pak v zemích pravoslavných. Pochopitelně nejznámějším stoupencem jeho učení o přípustnosti násilí je L. N. Tolstoj.
Připomíná Chelčického požadavek, že pravý křesťan nemůže užívat násilí a nemůže být ani majitelem pomíjejících hodnot hmotných, nesmí žíti rozmařile, nemravně, nesmí trestati (soud náleží jen Bohu) a už se naprosto nemůže zúčastňovat bojů se zbraní, válek a násilí. Tolstoj ví, že Chelčický předstihl svou dobu, teprve v tomto století na jeho odkaz navazuje sám Tolstoj, ale i Gándhí a Dr. M. L. King. Ti pak vytvářejí čtveřici myslitelů, kteří modernímu člověku dokazují, že cesta usmíření, dohody, porozumění a lásky je daleko víc, než nenávist a lidská zloba.
Ovšem Tolstoj není jediný, jak někdy lidé soudí, který se učením našeho Petra na širé Rusi zabýval. Na univerzitách v Moskvě a zvláště v Petrohradě najdeme celou plejádu učenců, filosofů i bohoslovců, kteří se Chelčickým zabývali, viděli v něm velikého Slovana, zejména pak i tzv. slavjanofilové dokonce našli v jeho zásadách i prvky, odpovídající jejich pravoslavnému myšlení.
Když Tolstoj, koncem osmdesátých let 19. století pročítal Chelčického Síť víry, našel u něho řadu obdobných názorů i na poměr církve a státu. Tolstoj zamítal podstatu ruského cézaropapismu (stát – a řecké pravoslavné církve). S Chelčickým je spojovala i idea selství. Nejvíce byl však překvapen, jak zjistil Masaryk během své jasno-poljanské návštěvy, že někdo už v 15. století přišel se stejnou thezí – neodporování zlému. Ovšem nechápal, že celý duševní stav toho, kdo útočí je jiný než toho, kdo se brání. (Emil Ludwig, Duch a čin, str. 75, 108, 135)
Z vynikajících myslitelů ruských, kteří se Chelčickým vážně zabývali možno připomenout několik jmen: Anněnkov (1883), Jagič, N. V. Jastrebov (1885) a oba Kirejevští (Ivan a Pjotr).

Chelčický dal podnět k utvoření též onoho zvláštního seskupení křesťanů, které známe pod pojmem ČEŠTÍ BRATŘÍ. Zprvu chtěli jeho ideály uskutečnit beze zbytku, ale později se jeho myšlenkám vzdálili, splynuli s kulturní společností a zůstali Chelčickému věrni jen v důrazu na Boží lásku, která zná odpuštění a spásu lidské duše. Teprve na počátku 18. století P. J. Šafařík znovu objevuje myšlenkové bohatství tohoto Písmáka a po něm Palacký mu opět zjednává místo, které mu v našich dějinách náleží.
Takže my Chelčického znovu objevujeme. Již básník Zeyer říká: „O Chelčickém se mnoho neví... a je mi líto, když se dívám od svého stolku z oken Paláčíku ve Vodňanech a vidím tu bílou vísku v polích dřímat, ty lidi, kteří na tom místě bydlí, kde on žil.“

Žije v našem národě, pokud bude žít touhou po míru a pokoji a hledat lidi, pokud pracují na boží hroudě, nebť právě Chelčický, který se sám nazývá sedlákem – o tom sám podal vysvětlení:
Když ve druhé části Sítě víry probírá lidské stavy (roty) odsuzuje šlechtu světskou i duchovní, kritizuje stav městský, toleruje pouze některá řemesla zabývající se výrobou věcí člověku skutečně potřebných, tu jmenuje především stav rolnický.
Sedláků se zastává ohnivě proti válečným zbohatlíkům a vidí, že stav selský bývá vždy nejvíce postižen. Vypálené vesnice, kontribuce válečné, násilí všeho druhu.
Je zajímavé, jak blízký krajan Chelčického, rodák z nedalekých Stožic, jihočeský spisovatel, myslitel a slavjanofil Josef Holeček, vystihl ve svém vynikajícím díle Našich, typ člověka odpovídajícího základním požadavkům lidskosti, pokory, snášenlivosti a mírného láskyplného jednání v hlavní postavě knihy sedláku Kojanovi. To co Kojana odlišuje od všech sousedů a pro co ho mají za blázna, je jeho bezelstná opravdovost, s níž Kojan chápal biblická přikázání. Přímo v duchu Chelčického Holeček ukazuje, že přehlížený a těžký život na venkově ve skutečnosti vysoko vyniká nad soudobou městskou civilisací, že všechna chytrost měšťanů stojí hluboko pod „hloupostí“ sedláků.
Při tom Holečkovi nejde o návrat k přírodě v rousseauském pojetí, ale o návrat k hodnotám pravého selství, jako je láska k půdě a k tradicím venkova. Kojan – podle Holečka – se ve své dobrotě, tichosti a pokoře stává bezbranným vůči vychytralosti a zlobě. Ale i to je Chelčického pojetí, podrobení se zákonům jha, posměchu, či oběti. Je přesvědčen, že nekonečná dobrota potírá zlo právě nejúčiněji. A tak Kojan (a mnozí jiní hrdinové románů, například sedlák Cimbura u Baara) je při své měkkosti velký sedlák. Tam ten měl rád lidi i koně (Cimbura), Kojan má rád člověka takového jaký je i s jeho nedostatky.
Nemůže být většího ideálu, než milování člověka a země, na které žil a pracoval.
Ostatně – právě takhle chápal Chelčického i jasnopoljanský sedlák, který si šil sám boty a ač šlechtic, vzdával se všech výhod světa, nalézaje největší radost v pouhém bytí, v lásce a v neodporování zlému. I když selství bylo Chelčickému ideálem, nezapomínal na ducha, neboť Bůh dal člověku obojí.
Příkladů z dějin, či z literatury nalezli bychom více, možno si připomenout Dostojevského, který ač odsouzen k smrti, jíž unikl za zvláštních okolností, nepřestal ve svém obsáhlém díle nikdy zdůrazňovat nejvyšší principy lásky ke všem a ke všemu, nic nad láskou nemohlo zvítězit.
Také u nás ve století 19., ale i později někteří spisovatelé se vraceli k motivu neodplácení zla zlem, i když mnozí si kladli otázku, jak takový ideál lze vůbec v životě uskutečňovat do všech důsledků.

Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951), představitel dekadentismu, ve svém díle – Gotické duše (str. 42) píše:
„Ovšem, Chelčický byl veliký duch. Vyšel ze své doby a předešel ji daleko do budoucna, ale ani dnes není oceněn. Zatracoval veškerou „moc mečovou“, všechno prolévání krve jak ve válce, tak za poprav. Zatracoval všechnu nadřazenost člověka nad člověkem, konšele, hejtmany i krále, dokonce upíral oprávněnost soudcovu a zavrhoval přísahu. Sžíravá kritika jeho pronikla snad do stavů, kromě rolnické činnosti. Dosvědčuje, že je největší český filosof.“

Chelčický svými radikálními thesemi a požadavky mluví ke každé společnosti, zvláště té, která je na kraji nebezpečí, že spravedlnost se v ní promění v ničivou nenávist.

Zpracoval Vladimír Valíček
2009